Kdepak za sedmero horama nebo žili byli. Tohle všechno se odehrálo ještě mnohem dřív. Dřív než se tahleta země začla vůbec otáčet. V časech, kdy z vln vystoupila první pevnina a kdy po ní vykročila první noha smrtelníka. Právě tehdá byly na zem seslaný mocný strany, který měly dohlížet nad dušemi dobrejch i zlejch.

Čerti, ty nejhorší a nejchlupatější, brázdili nekonečný moře na palubě pekelnýho korábu, houpali se na vlnách od pevniny k pevnině a pátrali po hříšnejch duších, který by nasytily pekelný ohně.

Jednoho čertího dne už měl pekelnej pán dost toho věčnýho houpání a plahočení se od horizontu k horizontu. Nařídil všem zablešenejm kožichům, aby koráb zamířil do tý největší bouře. Nechť ať samotná zloba světa rozhodne o osudu pekelnym! A tak se tak stalo. Tři dny a tři noci bouře zuřila, lámala vesla a tříštila stěžně, až přišla ta největší vlna. Ta převrátila koráb dnem vzhůru a vyvrhla ho jako kostru pradávný mořský příšery na pevninu.

Osud tomu tak chtěl! Peklo nikdy nebude vzhlížet k nebesům! Pekelnej pán zabodl svý vidle do země přímo před převrácenou příd pekelnýho korábu a nařídil všeckejm čertům, aby v zemskejch hlubinách vyhrabali svý doupata a pelechy.

A tak vzniklo peklo. Ať už vás sem zavedlo to nejčernější svědomí či jen pozemská zvědavost, věřte, že váš osud je už od teď jen v našich kotlích, holoto hříšná!